Editace stránky Globalizmus

Globalismus je v podstatě způsob myšlení sociálně jednajících a rozhodujících jednotlivců a skupin, organizací či institucí, který je doprovázen úsilím reflektovat vlastní možnosti, prostředky a cíle – jako rostoucí měrou ovlivněné globalizační vzájemnou závislostí. Globální vzájemné ovlivňování, směna informací a hodnot způsobují reakce v podobě různých forem reflexivity. „Globalismus“ – jako lidské uvědomování a zobrazování [[globalizace]] – může být pozitivně například vědomím globální sounáležitosti a solidarity i odpovědnosti. Může být také zkreslenou ideologickou konstrukcí a vyprávěním o tom, co je to globalizace a jakou roli mají její aktéři.  

Globalismus jako reflexivní vědomí současné globalizace se rozvíjel již od 60. let 20. století a jeho nositeli byli jednotlivci, skupiny (např. vědců), státy i kapitalistické podniky. Byly reflektovány intenzivnější kontakty lidí a myšlenek, stoupající objemy celosvětového obchodu, nadnárodní rozšiřování výrobních systémů a industrializace, vývoj mezinárodního společenství států, rozšiřování nadnárodních organizací, globalizace finančních toků. Růst nadnárodní mobility kapitálových operací, spolu s ukončením [[wikipedia:cs:Studená válka|studené války]], a soustavy bipolárních mezinárodních vztahů inspirovaly také vznik globalistické neoliberální ideologie „kapitalismu bez hranic“ směřujícího k transformacím na předpis s pomocí léčebných kůr pro periferie a poloperiferie méně rozvinutých a rozvojových společností, zemí, regionů, přičemž deset let transformace skýtá naději na vstupenku do klubu „vyspělých společností“. Po deseti letech, po roce 2000, se toto vyprávění o globalizaci dostalo do krize. Proti této verzi globalismu a v konfrontaci s praktickými problémy a sociálními důsledky reálných transformací se zformovala globální rezistence volající po alternativní konstrukci. Antiglobalistické protesty se mohou jevit jako odmítání praxe zdánlivě svobodné soutěže, za kterou se však ukrývají nejrůznější motivy a mocenské zájmy. Protesty proti globalismu mohou také odrážet širší nespokojenost občanů a voličů, které znepokojují takové sociální jevy jako rostoucí asymetrie moci mezi globálními menšinami a lokálními většinami, neprůhlednost klíčového rozhodování mocných globálních aktérů s globálními a lokálními dopady, korupce či omezená suverenita vlád národních států. Informační, ekonomické i kulturní interakce soudobé globality vytvářejí pro politické rozhodování i pro demokratický proces nové situace nejistot a rizik.

Výsledkem globalistického diskurzu 90. let bylo několik zjednodušujících tezí o globalizaci – zejména tvrzení o její přirozenosti, samozřejmosti, fatalitě a nezvratnosti, popřípadě o anonymní neodpovědnosti nadnárodních sil a složitých transakcí, zvláště centrální otázka kolem '''omezení suverenity''' států a perspektiv instituce [[wikipedia:cs:Národní stát|národního státu]] v budoucnosti. Realita omezené suverenity byla historickým plodem dlouhodobé oligarchické hegemonie a konfliktů velmocí (jež vyvrcholily ve 20. století – století války) spíš než nějakým nenadálým přesunem světové moci do rukou finančních a nadnárodních monopolů, na něž se nevztahuje politická kontrola. Ideologie globalismu hlásající svět bez hranic a možný zánik státu jako instituce neodráží realitu, neboť kapitál jako mobilní a globalizující moc stále potřebuje státy – například: k disciplinizaci poměrů směny a akumulace, k pacifikaci odporu sociální nespokojenosti, k omezení migrace pracovní síly, k právnímu pořádku a zajištění vlastnických práv a vymahatelnosti smlouvy, k zajištění infrastruktury území a k finanční sanaci sociálních a ekologických důsledků.

je součástí globalistických ideologií - obsahuje mýtus [[wikipedia:cs:Kapitalismus|kapitalismu]] jako světa nadbytku, lákavého svádění, příslibů růstu očekávání i nápodoby vzorů životního stylu hedonických radovánek, k nimž jakoby není již potřeba práce. Nezaměstnanost v různých podobách je však reálným problémem, jenž ruší možnost konzumu pro postižené lidi a stává se faktorem jejich '''sociálního vyloučení'''. Paradoxem je zde to, že upřednostňování konzumu před hodnotami práce v lidském životě bylo historicky složitým důsledkem kapitalismu organizovaného v rámci státní regulace trhu k vytváření masové koupěschopné poptávky, nikoli kapitalismu „volné soutěže“. Paradoxně soudobý neoliberální globalismus i metody globalizovaného kapitálu a jejich hodnotové strategické priority chtějí sloučit dvě neslučitelné věci – podporovat další neomezené šíření globální spotřeby a hodnot konzumerismu – a přitom víceméně ignorovat či reprodukovat nezaměstnanost, nerovnosti a chudobu v globálním měřítku. V podmínkách vyvazování mobilního kapitálu ze sociálních a kulturních i politických rámců je mýtus „kapitalismu spotřeby bez práce“ maskou krátkozraké „technické“ politiky zhodnocování kapitálu (a krátkodobých zisků) a degradace práce bez globální demokratické politiky širšího konsenzu o lokálních podmínkách života lidí. Rovněž nové vědeckotechnické možnosti byly implementovány v mnoha případech do rámce racionalizace efektivity produkování nikoli výrobků, ale zisků při zmenšování objemu zaměstnávané práce. Je otázkou, čemu slouží udržování a globální eskalace kultury konzumerismu v situaci prohlubovaných nerovností mezi zeměmi i uvnitř jednotlivých zemí.