Diskurzivní podoba vzdělání

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Aplikace metody řečových her

Ve vzdělání jde o dva procesy legitimizace, které se navzájem odlišují: jednak vědění samo o sobě musí prokázat všeobecnou přijatelnost principů, které jsou pro ně konstitutivní, a teprve takové vědění je uváděno do legitimního vztahu k člověku – tento vztah formuje, utváří člověka do jeho lidské, všeobecně přijatelné podoby, a tedy musí být též postaven na legitimních základech. Oprávněnost tak podléhá nejen kritériím samotného diskurzu vědění (například vědeckého), ale také diskurzu pedagogického. Oba způsoby legitimizace mají svá specifika, jsou jistého druhu „řečovou hrou“ o zcela určitých pravidlech[1]: teprve znalost těchto pravidel převádí ono jisté či normativní ve vzdělání na zakládající vztah a otevírá tak možnost v tomto vztahu být jako spolutvůrce (nikoli jej jen reprodukovat). Dodržovat „pravidla hry“ v každém tahu – ať už jde o vytváření závazné formy vědění (např. ve vědě) či o předávání takového vědění ve výuce – znamená uvědomovat si legitimizační proces.

Pluralita řečových her „...je závazným důsledkem vědeckých revolucí minulého století. Nelze již vycházet z jednoty celku, ale z mnohosti samostatných celků, které popírají všeobecně platná pravidla. Myšlení, které překonává tradiční nauku o absolutním a neměnném rozumu, je v souladu se závaznými objevy „hard sciences“ a má také závažné důsledky v oblasti scientistické. Postmoderní myšlení se věnuje prokazování zvláštního charakteru, svébytnosti a nepřevoditelnosti všech forem a koncepcí v oblasti estetické, vědecké i sociální.“ [2]. Je třeba respektovat postmoderní způsob nakládání s diskurzy a připustit radikální pluralitu her jako cestu, jak se vyhnout totalitě – „... čisté světlo pravdy námi spatřeno jedině jakožto množství různě lomených paprsků“ [3] K celkovému smyslu může vést jen složitá cesta postupné explikace pravidel, vymezování řečové hry. Zkoumání půdy, ze které vyrůstá (vědecké) poznání a která je tak předpokladem výkonu současného vzdělávání je metodickým přístupem popisovaným jako epoché.

Procesy legitimizace

Pro vzdělání jsou podstatné nejen obsahy, které se vztahují k vědění, ale také cíle, které vřazují obsahy do souvislostí společenského života (stávají se z nich předpoklady společenské koexistence, prostředky dosahování individuálních cílů) a metody, které jsou založeny na zprostředkování vztahu vědění a individua (či na technice rozvíjení uvědomělého bytí). Nutnost legitimizovat tyto tři aspekty vzdělání znamená potřebu vždy znovu se ptát po tom, na čem je jejich legitimita založena, explikovat tento vztah dříve, než se stane normou (možná pokaždé znovu, v průběhu každého pedagogického počinu), učinit tento postup činí metodou pedagogické práce. Jestliže úkolem pedagogiky je do jisté míry zajišťovat před nejistotami, které jsou s poznáním (jeho obsahem i způsobem nabývání) spojeny, nelze tak učinit deklarací jistot absolutních, ale permanentní otázkou po tom, co to jistota je a jak je založena. Jen tak má právo být na vzdělávací scéně – nikoli jakožto dogma, ale předmět usilování, to, o co je třeba se vždy znovu pokoušet.

„Řečové hry“, které vzdělávací programy hrají samy o sobě, i ty, do kterých mají žáky/studenty uvést, mají být pojmenovány – pak bude možné v rámci diskurzů hledat to, co umožňuje se mezi nimi volně pohybovat, a co současně není jakýmsi meta-diskurzem. V těchto již existujících rámcích bude důležité najít místo pro environmentální vzdělávání a přísně vymezit jeho vlastní pravidla. To vše snižuje vážné nebezpečí, že budou vznikat výukové programy, jejichž nevysloveným, avšak reálně prosazovaným cílem je existující diskurzy zpochybnit, což by ve svých důsledcích mohlo vést k neschopnosti se zapojit do jakékoliv „hry“. (K takovým závěrům vede přesvědčení, že převládající diskurzy mají dlouhodobě za následek současný stav, ve svém souhrnu i jednotlivých oborech „škodí“ přírodě – a je tedy zapotřebí snést důkazy pro to, aby se takové hry nehrály, případně se modifikovaly tak, aby jejich vlastní smysl byl popřen.)

Zdroje

  1. Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha, ISBN 80-7007-103-6.
  2. Welsch, W. (1993): Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha, ISBN 80-901508-4-5., str. 41, 28
  3. Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.


Odkazy

Externí odkazy